wz

Maďarsko - Národní park Bükk
30.4 - 4.5.2008

MAPA

Po příjezdu do kempu jsme se zbytkem dne ještě příjemně projeli 77 km se 700 m převýšení. 

část1

část2

FOTOGALERIE

Rok uběhl jako voda a je tu opět první víkend v květnu. A to je každý rok náš termín pro návštěvu Maďarska! Letos jsme se tam vypravili už po osmé a pro naši cyklodovolenou jsme si vybrali oblast Národního parku Bükk. K naší skalní čtveřici (Kamil, Láďa, Pepa a já) se letos přidal k naší nemalé radosti ještě náš "cyklokumpán" Jarda. A lákavé oblasti Bükku neodolali ani Naděnka s Ládíkem a Kamilka s Jirkou. Letošní výprava byla tedy celkem početná, sešlo se nás devět. I když to do poslední chvíle s tou účastí nevypadalo valně neb Láďa začal mít před odjezdem docela vážné potíže se zádama, dopadlo vše nakonec dobře.Vybrali jsme si cestu přes Starý Hrozenkov, po území Slovenska a do Maďarska jsme přejeli přes bývalý přechod za obcí Král'. Trochu dobrodružné bylo shánění dálniční známky na území Slovenska neb jsme zjistili, že kolem Zvolena lze projet pouze po dálnici, rozumné vedlješí cesty nejsou v dosahu. Známku jsme nakonec stejně nesehnali ani u žádné benzínové pumpy, prý jsou vyprodány. A tak jsme dálnici tedy projeli načerno. První noc jsme strávili v zavřeném kempu u nádrže Ružiná, kousek za Zvolenem, kam jsme se dostali kolem půlnoci. Ráno se vstávalo (na to že byl svátek) brzo. Hodně Brzo! Už před šestou nemohli někteří dospat. Proti svému přesvědčení vstal i Láďa, dokonce dříve než já. Během dopoledne jsme dojeli do podhůří Národního parku Bükk, do obce Szilvásvárad, kde jsme se ubytovali v krásném a poloprázdném kempu. Místo i s elektrikou, nedaleko velmi slušných sociálek, nemělo chybu. Postavili jsme stany a honem se vydali ještě na kola. Jen Naděnka s Ládíkem se vydali na pěší výlet na nejvyšší horu Bükku - Istállóskö. My si vybrali  jako první postupný cíl přírodní park Lázbérci T.K. s malou vodní nádrží. Až k nádrži jsme sjížděli mírným kopcem. Projeli jsme obec plnou obchůdků a hospůdek Détestapolcsány a na jejím konci odbočili k nádrži. Kolem nádrže vede slušná cesta až do obce Uppony, jejíž delší část je uzavřena pro auta. A protože byl zrovna svátek (1.května) a Maďaři měli volno, bylo u vody dost narváno. Maďaři rádi piknikují a tak jsme na cestě předjížděli početné skupinky lidí s koši a košíky, plnými různých dobrot. Od nádrže nás cesta zavedla do malebné skalnaté soutěsky, která už byla opět liduprázdná. Těšili jsme se na hospůdku v Uppony, ale k naší smůle tu žádná nebyla. Jen plno Maďarů na zahrádkách a na návsi u prostřených stolů při hlasité hudbě. Maďaři zřejmě rádi slaví, je jedno co. Z Uppony jsme se tedy vydali do další blízké vesnice Borsódbota, do které úspešně dorazili skoro všichni - až na Láďu. Ten, kochajíce se okolní krajinou, najel do jedné z mnoha děr na silnici, což jeho silniční miláček nepřežil bez úhony. Pomohli jsme mu dotlačit kolo do Borsódboty, kde se Láďa pustil do opravy. A protože i já měla delší dobu potíže s duší na zadním kole, postoupilo i moje kolo opravu. Jarda mezitím objel celou vesnici a zjistil, že kromě jedné zavřené hospody tu nic není. Stačil se ale seznámit s maďarskou pohostinností - nevím jestli vypadal tak sešle nebo žíznivě, ale u jedné chalupy dostal sklenici vody aniž o ni požádal. S opravenými koly jsme se nakonec vydali ještě do Ózdu. Přehoupli jsme se přes několik vršků a začali sjíždět krásnými lesy, zalitými sluncem do města. Vzduch voněl jarem, Jarda si pohvizdoval, Kamil řval blahem a Láďa se těšil na pivo. Prostě pohodička! Ózd je město a tak zde jsme na otevřenou hospůdku narazili. Hospůdka zněla čardášem a cikánskou hudbou, prostě parádní maďarské prostředí. Ti žízniví padli hubou do piva, ostatní do vína. Poseděli jsme chvilku na příjemné zahrádce a pak se vydali na zpáteční cestu. Na tu správnou výpadovku se Pepa s Láďou ptali skupinky místních domorodců. Se smíchem nám pak oznámili, že jeden ukazoval jedním směrem a dva směrem úplně obráceným. Zvolili jsme tedy směr té "většiny". A zvolili jsme správně! Cesta zpět vedla vesměs do kopce až do Szilvásváradu. Cestou jsme se ještě jednou stavili na vínku. Ze Szilvásváradu jsme se ještě vydali do údolí Szalajka k vodopádům. Toto údolí je mezi Maďary hodně známé a oblíbené. Vede jím také úzkokolejka, která tu byla na poč. 20.stol. postavena kvůli odvozu dřeva, slouží dnes turistům. Vláčky vozí na otevřených vagonech davy turistů až nad vodopády, kde Maďaři hned po výstupu z vláčku rozkládají své piknikové koše na velké, krásně posečené lesní mýtině. My se na kolech protlačili nejprve sítí nezbytných stánků, hospůdek a občerstvení a pak se proplétali davem korzujících Maďarů až k vodopádům. Až na ty lidi je to opravdu krásné místo. Ale jak jsme zjistili o dva dny později, s koncem železničky končí i ty davy. Ještě k blízké rozlehlé jeskyni pračlověka se jich pár vyškrábe, ale dál je už zase liduprázdno. Od vodopádů jsme se vrátili do kempu a po večeři se vydali na průzkum vsi. Různých hospůdek je tu mnoho, ale díky davům turistů jsou hodně předražené nebo v nich došlo pivo. Skončili jsme tedy potupně v oné síti turistických atrakcí na kraji údolí Szalajka. Večer jsme však velmi příjemně strávili v zahrádce kempovního bufetu při skvělé hudební produkci Jirky, Kamilky a Naděnky. Kolem půlnoci zalezli i ti poslední vytrvalci do stanů. Jen Jarda si ustlal pod hvězdami a ke Kamilovi, se kterým sdílel svůj stan, se vmáčknul až k ránu, když začalo pršet.

Poslechněte si skladbu rómské kapely z Ózdu

foto Olga