wz

Maďarsko - Národní park Bükk
30.4 - 4.5.2008

MAPA

I přes můj úraz a díky tomu i změně našeho původního plánu jsme při druhém cyklovýletu procestovali 100 km a nasbírali  téměř 1200 m převýšení. 

část1

část2

FOTOGALERIE

Druhý dne jsme si zvolili trasu do Národního parku Bükk. Tentokrá jsme zbyli jen my s Pepou, Láďou a Jardou. Láďova záda sice nebyla zcela v pořádku, ale po předešlém výletě se nijak nezhoršila. Kamil, který téměř rok neseděl na kole, po předešlém výletě pravil, že "..si půjde chladit prdel do vodopádu...". Čímž nám vlastně oznámil, že má pěšky namířeno do údolí Szalajka. Jirka, Kamilka, Naděnka a Ládík se vydali na kolech také do kopců N.P. Bükk, ale zvolili jinou, trochu kratší variantu. My jsme po snídani začali stoupat přímo z kempu nejprve na rozhlednu Kalapat. Ta však v době naší návštěvy byla ještě zavřená a tak jsme pokračovali dále do kopců až do sedla pod hradem Gerennavar. Láďa nedal jinak, že prý ty zbytky musí vidět na vlastní oči. A tak jsme kola odstavili a jali se drápat do kopce k domnělému hradu. Nezbylo z něj téměř nic. Jen rozlehlá pravidelná planina dávala tušit, že tu kdysi nějaký hrad stával. Začalo pršet a my pospíchali zpět ke kolům. Dál jsme se ještě nějaký čas proplétali krásnými jasně zelenými lesy přes kopce a kopečky až jsme se konečně vydrápali na náhorní planinu Bükku. Tady na chvíli vykouklo i sluníčko. Žíznivý Láďa vychlamstl jedno pivo, Jarda posvačil, já pofotila a pokračovali jsme dál. Po chvíli začala cesta prudce klesat směrem k horské silničce, spojující města Eger a Miskolc po vršcích Bükku. Zpočátku probíhala cesta vesele - Láďa se těšil na pivo a Jarda si spokojeně pohvizdoval (asi se také těšil na pivo). Nevalný povrch, pokrytý mokrým štěrkem v zatáčce byl nakonec příčinou smyku a mé následující nepříjemné nehody. Chvíli trvalo než jsem si uvědomila, že ležím na zemi na zádech. O tom, že spadl také Láďa, jsem se dozvěděla až z doslechu. Prý to zapíchnul o několik metrů výš, aby mě nepřeválcoval a ke mně prý v pohodě dojel po "prdeli". Láďovi se naštěstí moc nestalo, jen nějaká ta drobná odřenina. I já jsem nakonec nedopadla až tak zle - jen dost odřený loket a naražená žebra, která mi zajistila později, bohužel, neschopenku na 14 dní. Zatímco poúrazový šok se u mě dostavil trochu později, až dole ve vsi, kam jsme pospíchali se schovat před bouřkou, na Láďu zapůsobil téměř okamžitě neb hned jak se zvednul, pravil: "....to je divný - mě úplně přestala bolet záda!" Až po chvíli zjistil, že to byla jen "fata morgana".  Díky Jardově bundě a chlapcům, kteří do mě nalili horký čaj a 2 panáky jsem se asi po 2 hod. vzpamatovala i já. Původní plán jsme změnili, místo do Miskolctapolcy jsme se obrátili směrem k Egeru. Bylo to jednodušší pro případ, že bych nemohla dojet a museli by nám děcka jet autem naproti. Z vesnice Répashuta, kde jsme strávili čas bouřky, jsme se opět vyšplhali nahoru a pokračovali krásným sjezdem po rozbité silničce až do Egeru. Zde jsme se zajeli podívat ke hradu a k minaretu a pak pospíchali k severu směrem k obci Szarvaskö. Na kraji Egeru nás však z kol shodila krásná řada vinných sklípků, kde jsme se zastavili na 2 dcl vínka a zakoupili také něco pro kamarády v kempu. Do Szarvaskö ubíhala cesta docela rychle, jen s mírnějším stoupáním. Nad obcí stojí hrad Döbrönte z r.1373-1374, který byl pobořen v tureckých válkách a ze kterého zbyla už jen kulatá věž. Zde jsme také odbočili k východu a po severním okraji N.P. Bükk pokračovali do Szilvásváradu. Cestou jsme ještě v Bélapátfalvě odbočili do kopců k bývalému cisterciáckému klášteru z počátku 13.stol. Z kláštera zbyly už jen základy a dochoval se jen pozdně románský kostelík, postavený do tvaru kříže. No a cestou ke kostelíku Láďa píchnul podruhé! Koupili jsme mu v místním bufetu kafe, moudrými řečmi a upřenými pohledy mu pomáhali kolo spravit. Sluníčko rychle mizelo za obzor vápenných skal a my pospíchali (úměrně mým bolavým žebrům) zpět do kempu. Večer jsme opět strávili při výborné hudební produkci mládeže v kempovním bufetu a opět Jarda spal pod hvězdami. On ten stan bral snad jen kvůli Kamilovi! Poslední den se Naděnka s Ládíkem vzpravili do Egeru a Egerszalóku na kolech a na zpáteční cestu použili vlak. Kamilka s Jirkou a Kamilem vyrazili do Bélapátfalvy. A my jsme vzhledem k mému nevalnému zdravotnímu stavu zvolili pěší výlet na nejvyšší horu Bükku, Istállóskö. Kolem vodopádů jsme se vydali nejprve k ohromné jeskyni pračlověka a od ní jsme se začali škrábat, místy i po čtyřech, na zmíněný kopec. Ten nakonec úspěšně zvládla i má žebra. Přes náhorní planinu a kolem rozhledny Kalapati jsme se dostali zpět do kempu. Na náhorní planině nás zaujaly ohromné závrty o průměru několika desítek metrů, které tu vznikají odnášením zeminy podzemními vodami. Vznikají tak i dokonce velmi hluboké, úzké díry do nitra země. Poslední večer jsme při vínku a při kytaře strávili v kempovní kuchyňce. No a pak nás čekala už jen nepopulární cesta domů a loučení. Jarda se loučil slovy "...tak se od Kamila vracím opět ke své zákonité manželce...", ale nebylo poznat, jestli to bylo povzdechnutí nebo těšení se na Pavlu. Ale protože Pavlu všichni dobře známe, tak to jistě bylo to druhé!


foto Olga